Posted on 3/5/2011 at 10:49:35 PM
Chtěli byste pokaždé při sexu zažít orgasmus, ale bohužel se vám nedaří? Přijde vám, že váš sexuální život už není to, co býval dříve? Nebo právě se sexem začínáte a chcete, aby to bylo co nejlepší? Žijeme v moderní době, takže už jste všichni určitě slyšely o různých erotických pomůckách, které dokážou z vašich postelových hrátek udělat nezapomenutelný zážitek. Obchod, kde si můžete některé z těchto sexy hraček pro dospělé pořídit, se nazývá sexshop. Najdete zde nejrůznější zboží, jako jsou klasické vibrátory, o kterých už jste určitě slyšeli nebo méně tradiční pomůcky, jimiž jsou například nejrůznější masturbátory pro muže.
Pánům může od problémů pomoci také nafukovací panna, kterou si mohou vybrat z několika provedení, například sexy zdravotní sestřička. Pokud chcete překvapit svou drahou polovičku nějakým hezkým dárkem například k výročí nebo k narozeninám a chcete něco originálního, určitě se porozhlédněte na sexshopu. Pánové, můžete své partnerce pořídit například sexy erotické prádlo, které se vám líbí, nebo pořídit nějaké vibrační vajíčko, díky kterému vaše žena či přítelkyně prožije skvělý orgasmus. Dámy, vy se můžete zaměřit například na různá afrodiziaka, jako jsou třeba nejrůznější tabletky podporující erekci nebo gely oddalující orgasmus. Po těchto kouzelných věcičkách bude váš partner výkonnější než jindy a výročí si tak užijete oba dva. Sexshop je zkrátka pro všechny.
Posted on 11/30/2010 at 5:54:16 PM
Hudba je organizovaný systém zvuků. Výběr zvuků, jejich rytmické členění a jejich uspořádání určují kvalitu, funkci a estetické působení hudby. Toto estetické působení hudby se může uplatnit pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobového vkusu. Hudba byla velmi dlouho vázána na ritus a za samostatné umění byla uznána poměrně pozdě.
Odborná disciplína, která zkoumá hudbu a vše, co je s ní spojené, se nazývá muzikologie nebo též hudební věda.
Teorie o vzniku hudby
Existuje mnoho různých teorií o vzniku hudby. Vzhledem k tomu že na rozdíl od ostatních druhů umění se u hudby nelze příliš spolehnout na přímé důkazy, jsou tyto teorie nutně částečně spekulativní. Existují následující názory:
* Hudba se vyvinula napodobováním zpěvu ptáků, respektive přírodních zvuků obecně. Její povaha je tedy mimetická. Pro tento pohled hovoří pojetí hudby v některých primitivních kulturách.
* Hudba vznikla jako doprovod společné práce. Rytmická složka hudby pomáhala udržovat pracovní tempo.
* Hudba se vyvinula společně s řečí. Tato teorie je založena na povaze tzv. tónových jazyků (například čínština), kde se význam vyjadřuje velkou měrou pomocí melodie.
Ačkoliv pro žádnou z těchto teorií neexistují nezvratné důkazy, je třeba si uvědomit, že se navzájem nevylučují. Je tedy možné, že platí více než jedna. Důvodem odlišného pojetí hudby v různých kulturách může být také právě rozdílný zdroj jejího vzniku.
Druhy hudby
Hudba se dá dělit do kategorií podle různých kritérií. Mezi nejčastější dělení patří následující:
Podle vztahu ke spiritualitě:
* Duchovní – váže se k duchovnu, náboženství
* Světská – zahrnuje ostatní témata, náměty. Spadá sem hudba koncertantní, milostná, taneční.
Podle původu:
* Umělá – je výsledkem práce konkrétního jednotlivce či skupiny.
* Lidová – autor je zde kolektivní, tato hudba se samovolně časem dovytváří a mění.
Podle záměru autora
* Artificiální (umělecká) – Autor se snaží do hudby vložit vysokou uměleckou a estetickou hodnotu. (např. J. S. Bach, W. A. Mozart, Franz Liszt, Fryderyk Chopin)
* Nonartificiální (neumělecká) – Autor se nesnaží o vysoké umělecké a estetické cíle.
Tyto kategorie jsou samozřejmě orientační a nejsou proto striktně oddělené, naopak často se vyskytují i jejich kombinace, například lidová duchovní hudba.
Posted on 11/30/2010 at 4:53:18 PM
Hudební žánr
Hudební žánr představuje nejrozšířenější, ale také nejnejednotnější a nejméně přesně definovatelné rozdělení hudby podle jejích formálních a obsahových charakteristik. Je tedy širším členěním než hudební směr či styl.
Definice žánrů
Je velmi těžké definovat jednotlivé žánry, protože
1. ve všech dochází k přesahům do jiné kategorie, proto užíváme spíše zažitých a praktikovaných než pregnantně stanovených jednotek,
2. rozdělení je poplatné době, z čehož plyne jeho nerovnoměrnost,
3. žánry (též i styly) jsou navíc chápány jinak jak v různých kulturách, tak jazykově. Např. označení „klasická hudba“ v anglosaském prostředí proti „vážná hudba“ v českém prostředí – čeština chápe hudbu klasickou spíše jako tradiční období vážné hudby; dalším příkladem je např. populární hudba, která v americké terminologii zahrnuje např. rock a jeho styly, country, folk atd., v Česku je však tradicí, že jsou odděleny, protože slovo populární má do jisté míry pejorativní nádech – to, co je v Česku populární hudbou, je v USA „popem“, tedy v jejich chápání komerční populární hudbou. Takových příkladů lze nalézt celé řady.
[editovat] Praktikované rozdělení 10 základních žánrů
Přidržíme-li se tedy dělení standardním způsobem, pak lze jednotlivé žánry rozdělit přibližně následujícím způsobem:
* Lidová hudba naše či blízká lidová hudba, (anglicky folk)
* Country (také původně lidová hudba, ale americká)
* Vážná hudba (vše, co obsahuje anglický termín „classical music“)
* Jazz (Jazz vychází z blues. Jednoduše se vyvinul z afroamerické hudby.)
* Noise(Založil Luigi Russolo 1913 Noise machine,Noise je hudební žánr založený na rámusu.)
* Rock (Rock představuje adaptaci rhythm and blues, Rocková hudba vychází z těchto kořenů.)
* Pop music (chápáno spíše jako komerční oblast hudby.)
* Metal ( v širším smyslu představuje metal celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží.)
* Punk (Hudebně punk je využívání jednoduché melodie zpravidla o několika akordech.)
* Elektronická hudba (volný termín pro hudbu, vytvářená počítačem elektronické zvuky.)
Posted on 11/22/2010 at 4:29:32 PM
Impresionismus
Impresionističtí skladatelé se podobně jako impresionističtí malíři pokoušeli svým dílem zachytit prchavé pocity.
Významní skladatelé
* Claude Debussy (1862 – 1918)
* Maurice Ravel (1875 – 1937)
Dmitrij Šostakovič
Moderna
Významní skladatelé
* Dmitrij Šostakovič (1906 – 1975)
* Erik Satie (1866 – 1925)
Serialismus
Serialismus je kompoziční technika, založená na uspořádání (zvaném řada nebo serie) výšek, délek, stupňů dynamiky, barev, způsobů hry, rytmické struktury apod. Uspořádání podle serijních pravidel má vést ke konsistenci a vnitřnímu řádu kompozice.
Významní skladatelé
* Arnold Schönberg (1874 – 1951)
Pierre Boulez
Avantgarda
Hudební avantgarda je podobně jako ostatní avantgardy charakteristická revoltou proti tradičním postupům a hledánímo odvážných nových forem. Americký skladatel John Cage například napsal skladbu 4’33″, která za dobu čtyř a půl minuty nabídne posluchači tři části, v nichž nezazní jediná nota, jediný zvuk.
Hudba Maďara György Ligetiho je velice známá díky filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea, ve kterém byla použita.
Významní skladatelé
* John Cage (1912 – 1992)
* György Ligeti (1923 – 2006)
* Pierre Boulez (* 1925)
Philip Glass
Minimalismus
Pojem „minimalismus“ zavedl na konci šedesátých let Michael Nyman, tehdy hudební kritik, později jeden ze známých minimalistických skladatelů. Označuje hudbu vyznačující se nápadným opakováním jednoduchých základních motivů.
Ačkoliv byla minimalistická hudba původně jednou z nejtvrdších odnoží avantgardy a tudíž také zasvěcena jen nejzatvrzelejším fanouškům moderních stylů klasické hudby, postupně se zejména díky práci skladatelů jako je Philip Glass a hudebních těles jako Kronos Quartet dostala do popředí zájmu širší veřejnosti. Minimalistické kompozice dnes otevřeně citovány a užívány v populárním umění (např. film Truman show nebo seriál Battlestar Galactica).
Významní skladatelé
* Raní „minimalisté“: Erik Satie (1866 – 1925)
* Klasičtí američtí minimalisté: Philip Glass (* 1937), La Monte Young (* 1935), Terry Riley (* 1935), Steve Reich (* 1936), John Adams (* 1947)
* Spirituální minimalismus: Arvo Pärt (* 1935), Henryk Górecki (* 1933)
* Filmová hudba: Michael Nyman (* 1944)
* Další současní: Wim Mertens (* 1953)
Soudobá vážná hudba
Tento termín zahrnuje vážnou hudbu vytvořenou v několika posledních dekádách minulého století a na začátku století současného. Vzhledem k její roztříštěnosti je velice těžká jakákoliv její charakterizace.
Významní skladatelé
* Alfred Schnittke (1934 – 1998)
Posted on 11/22/2010 at 12:12:48 PM
Vážná hudba je široké a značně nespolehlivé označení pro evropskou hudební tradici a hudební formy z ní odvozené, za nímž je v dnešní době považováno zejména období renesance, baroka, klasicismu a romantismu.
Moderní vážná hudba se vyznačuje nepřístupností a nabouráváním klasických schémat.
Dějiny a vývoj vážné hudby
Renesance
Z hudby mizí disonance a stoupá důraz na harmonii. Umělecké dílo není a nemůže být shlukem dílčích detailů, ale musí tvořit komplexní propracovaný celek, jehož části se navzájem doplňují, vytvářejí rovnováhu, harmonii. Pro renesanční hudbu je charakteristická konsonatnost, vzájemný vztah všech částí díla.
Johann Sebastian Bach
Baroko
Barokní hudba je charakteristická polaritou hlasů a vrcholnou nástrojovou i pěveckou virtuozitou v rychlých částech v kontrastu s melodikou volných vět. Hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň. Pro barokní hudbu je typická dramatičnost (vliv Třicetileté války), velkolepost (náboženství a prostory barokních chrámů) zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače.
Významní skladatelé
* Adam Michna z Otradovic (1600 – 1676)
* Dietrich Buxtehude (1637 – 1707)
* Johann Sebastian Bach (1685 – 1750)
* Antonio Vivaldi (1678 – 1741)
Klasicismus
Významní skladatelé
* Joseph Haydn (1732 – 1809)
* Leopold Mozart (1719 – 1787)
* Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791)
* Ludwig van Beethoven (1770 – 1827)
* Johan Nepomuk Hummel
Franz Schubert
Romantismus
Významní skladatelé
* Franz Schubert (1797 – 1828)
* Frederik Chopin (1810 – 1849)
* Richard Wagner (1813 – 1883)
* Bedřich Smetana (1824 – 1884)
* Antonín Dvořák (1841 – 1904)
Posted on 11/16/2010 at 11:11:48 PM
Tempo určuje v hudbě rychlost pohybu v čase. Každá skladba má své tempo, které se v notovém záznamu vyznačuje buď příslušným názvem nebo číslicemi, představujícími počet dobových jednotek (čtvrťových not) za minutu.
Číselné označení se provádí v notovém záznamu zápisem tzv. BPM (beats per minute), tedy (doslovně přeloženo) počtu úderů za minutu. Slovní označení tempa představují na rozdíl od číselného nikoli přesný počet dobových jednotek za minutu, ale jejich přibližné rozpětí. Základem, od kterého se odvozují, je tzv. „normální rychlost“, která odpovídá klidové rychlosti lidského tepu, tedy 60–90 úderů za minutu, a představuje orientačně střední tempo.
Změny tempa uvnitř skladby jsou na příslušném místě notového záznamu vyznačovány slovně.
Pro slovní označení se užívá většinou italského názvosloví.
Velmi pomalá tempa :
* Lentissimo/Adagissimo – nejpomalejší
* Grave – těžce (40/min)
* Largo – zeširoka, zdlouhavě (40–60/min)
* Lento – pomalu, rozvláčně
* Adaggio – zdlouha, zvolna, pohodlně
* Larghetto – zeširoka, zdlouhavě, ale více než largo a méně než andante
Pomalá tempa :
* Andante – krokem, volně, ale nikoliv zdlouhavě (60/min) Příbuzným tempem je např. andante con moto – rychlejším krokem.
* Andantino
* Sostenuto
* Comodo
* Maestoso
Střední tempa :
* Allegro moderato – mírně rychle (80–88/min)
* Allegretto – trochu rychleji
* Animato
Rychlá tempa :
* Allegro – rychle; 120–130/min. Příbuzná tempa jsou allegro con brio – živě, allegro con moto – hybně, allegro molto – velmi rychle.
* Allego assai
Velmi rychlá tempa :
* Allegro vivace
* Vivo/vivace – 160/min
* Presto/molto presto/molto vivace – velmi rychle; 168–208/min
* Prestissimo – nejrychleji
Každé slovní označení tempa může mít v hudbě ještě jiný způsob užití. Běžně se tak pojmenovávají v některých útvarech, především sonátách, symfoniích, koncertech nebo komorních skladbách celé jednotlivé volné věty. Jako příklady mohou posloužit: Largo, druhá věta slavné Dvořákovy 9., tzv. Novosvětské symfonie, Adagio ma non troppo z violoncellového koncertu stejného autora či Andante cantabile ze Smyčcového kvartetu č.1 D dur, Petra Iljiče Čajkovského.
Změny tempa :
* Pro zrychlení užíváme nejčastěji pojmů accelerando nebo stringendo. Pro mírné zrychlení se používá přidání formulace poco a poco piú …, pro silné zrychlení termínu molto (molto accelerando).
* Pro zpomalení jsou užívány nejčastěji termíny ritardando – postupné zpomalení a ritenuto – náhlé zpomalení.
Posted on 11/2/2010 at 11:02:56 PM
Období hudebního baroka je obvykle kladeno mezi roky 1600 a 1750. Jedná se samozřejmě pouze o orientační vymezení.
Termín baroko, přejatý z dějin umění, je odvozen z portugalského a francouzského barroc, tzn. perla nepravidelných tvarů. V tomto případě platí označení pro nabubřelost starého umění, barokní hudba platila za harmonicky zmatenou, melodicky obtížnou, kostrbatou, zkrátka barokní. Teprve 19. století přineslo kladné hodnocení baroka.
Styl hudby se s rokem 1600 skutečně mění, zároveň se ale udržuje původní polyfonie, takže existují souběžně dva styly (stile antico, stile moderno). Kolem roku 1600 navíc přichází opera. Kolem roku 1750 (úmrtí J. S. Bacha) probíhá další, o něco méně jasná změna, kolem roku 1730 se hudba zjednodušuje, je více přirozená, kolem roku 1780 mluvíme již o klasicismu.
Barokní hudba, která představovala naplnění zcela nových ideálů, se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň, doprovod. Pro barokní hudbu je typická zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače, působit.
Za největší barokní skladatele jsou všeobecně považováni Georg Friedrich Händel a Johann Sebastian Bach.
České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Nejvýznamnějšími českými barokními skladateli jsou Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský a Šimon Brixi. Prostředí českého hudebního baroka bylo významně vázáno na vídeňský habsburský dvůr. Velký podnět české hudbě přinesla 1723 korunovace Karla VI. českým králem, během níž se Praha rozzářila řadou skvělých barokních kompozic, zvláště oper a oratorií. Vrcholem bylo uvedení korunovační opery Constanza e Fortezza (Stálost a síla), jíž zkomponoval vrchní císařský kapelník a velká osobnost soudobé hudební Evropy Johann Joseph Fux, mj. učitel Jana Dismase Zelenky.
Kulturní a společenské souvislosti
Nástup barokní hudby je možno sledovat po celé 16. století, ale teprve na jeho konci se dá mluvit o skutečném začátku hudebního baroka. Toto postupné převládání barokní hudby bylo důsledkem několika důležitých procesů:
* Sílící důraz na jednu hlavní melodii – tato melodie byla povětšinou v nejvyšším hlase. V souladu s touto myšlenkou byly upravovány renesanční skladby, kde byl ponechán jeden hlavní hlas a zbylé hlasy tvořily pouze doprovod.
* Humanistická tvorba
* Hudební divadlo
* Reformace – reformace a vznik nových církví kladly nové nároky na hudbu jako způsob komunikace s věřícími. Reformací byl narušen kulturní monopol katolické církve a ta usilovala o znovuzískání vlivu. Klíčový byl v tomto smyslu Tridentský koncil. Jeho závěry se týkaly církve a společnosti obecně. Zde se zmíníme o závěrech tridentského koncilu, co se týče hudby. V zájmu protireformačního úsilí byly odsouhlaseny zásady, které byly dříve nemyslitelné a které z významné části definovaly barokní hudbu: emocionální působivost a srozumitelnost. Bylo také povoleno používat národních jazyků při bohoslužbách a oficiálně byly povoleny i jiné žánry (lidové frašky, duchovní písně).
Hudební představy
Baroko obnovuje představu antické harmonie sfér (z řec. sphaira = koule). Navrací se zpět k pythagorejcům, kteří věřili, že pohyb hvězd vydává zvuk, tóny, přestože už Aristotelés takovou možnost popíral kvůli nedostatku tření ve vesmíru. Johannes Kepler srovnává rozdílné rychlosti pohybů planet na jejich drahách v přiblížení a vzdálení od Slunce. To mu dává jisté číselné poměry, jež odpovídají hudebním intervalům.
Většina klasifikací hudby vychází z Boëthia, který rozdělil hudbu na musica mundana, musica humana, musica instrumentalis a musica theorica a practica.
Hudební nástroje
Hudební nástroje přejímá baroko z renesance, přičemž většina nástrojů prochází konstrukčními úpravami. Mění se tvar smyčce, u dechových nástrojů (příčné flétny) se objevují klapky. Nepočítáme-li kladívkový klavír, mnoho nástrojů vynalezeno nebylo.
V umělecké hudbě se užívají housle, viola, violoncello, kontrabas, viola da gamba, loutna, kytara, theorba, harfa, cembalo, varhany, flétny příčné i zobcové, hoboj, fagot, chalimeaux (předchůdce klarinetu), cink, klarina, pozoun, lesní roh, tympány.
V lidové hudbě se užívají tzv. nástroje venkovanů a potulných muzikantů, jedná se o oktávové housle, niněru, kytaru, cimbál, grumle, příčnou píšťalu, flažolet (zobcová flétna), šalmaj, dudy, krumhorn (zakřivený roh, z něm. krumm křivý a Horn roh), buben, kastaněty, xylofon, zvonky, řehtačky a další.
Hudebně-strukturální inovace
Barokní hudba přináší některé nové jevy a kompoziční principy: dur-mollovou harmonii, generálbas (basso continuo), koncertantní princip, monodii, moderní systém taktů.
Bukofzer o barokní hudbě
Manfred F. Bukofzer v knize Hudba v období baroka (slovenský překlad vyšel v nakladatelství Opus, Bratislava 1986) na s. 19-20, 25-26 vysvětluje některé důležité aspekty barokní hudby takto:
„(…) Renesanční i barokní hudba znala zobrazování slov (…). Obě období se ve skutečnosti přidržovaly toho samého principu, ale podstatně se lišily v metodě jeho uplatnění. Renesance oblibovala zdrženlivé a vznešené jednoduché city, baroko zase extrémní emoce, od prudké bolesti až po bezuzdnou radost. Vyjádření extrémních vášní si samozřejmě vyžadovalo bohatší zásobu výrazových prostředků, než jakou měli v předcházejícím období. (…) [V renesanci se] slova jako „nebesa“ a „vlna“ často znázorňují vysokými tóny a zvlněnými křivkami. Camerata vůči takovému „puntíčkářství“ zaujímala opovržlivý postoj a trvala na tom, aby hudba vyjadřovala smysl celé pasáže a ne jen smysl jednoho slova. Výsledkem těchto teoretických diskusí byl vznik recitativu (…).
(…) Je příznačné, že vedoucí osobnosti Cameraty – Bardi a Corsi – byli aristokratičtí amatéři, kteří se pokoušeli komponovat. Amatéři bývají méně spoutáni tradicí, a proto se snadněji přikloní k realizaci nových idejí. Vliv diletantů byl při formování barokní hudby stejně rozhodujícím faktorem, jako při vznikání klasicistního stylu za časů Bachových synů. Tvrzení Cameraty, že renesanční hudba není schopná napodobit emocionální náboj slova, vyplývalo tedy z její amatérské podstaty a renesanční teoretici pospíchali toto tvrzení vyvrátit. Důvod, proč obhájci staré a nové školy nebyli schopní najít společnou řeč, je jasný. Když mluvil barokní skladatel o citech, měl na mysli extrémní a prudké emoce, jaké renesanční skladatel považoval za nevhodné, takže se celý spor odehráva ve dvou různých rovinách, které neměly styčné body (…).
(…) Nejpozoruhodnější rozdíl mezi renesanční a barokní hudbou se projevuje v zacházení s disonancemi (…). V renesanční hudbě se všecky disonance realizovaly buď na lehkých dobách jako přechodné tóny, nebo jako průtah na těžkých dobách. Harmonický efekt kombinace hlasů vznikal spíš jako soubor intervalů a ne jako akordické uspořádání. Tato intervalová harmonie renesance se diametrálně lišila od akordické harmonie baroka. Akordická koncepce harmonie umožnila volně zavést do akordu disonantní tón za předpokladu, že akord měl jasně určenou stavbu. Bas, který v barokní hudbě zastupoval akordy, umožnil takto horním hlasům vytvářet disonance volněji než předtím. Rozvedení disonance na akordický tón probíhalo (…) krokem dolů nebo nahoru. Tato alternativa dokumentuje novinku v barokní hudbě – je jí volnost ve vedení melodie, která už nebyla spoutaná renesančním pravidlem, že všecky disonance se musí rozvádět sestupným pohybem.
(…) Staré zacházení s disonancí se v barokní hudbě zachovalo jen v oblasti „stile antika“. Protože tento styl úzce souvisel s chrámovou hudbou, barokní hudebníci si absenci moderního zacházení s disonancí vysvětlovali jako typický příznak sakrálního stylu. (…) Názor, že určitý styl je pro chrámovou hudbu vhodnější než jiný, pochází z baroka, které už si existenci stylů uvědomovalo – a ta samá myšlenka nás ovlivňuje ještě dnes. (…) Ve stylové jednotě renesanční hudby spočívalo tajemství její síly, ne slabosti.
Barokní zacházení s disonancí záviselo od hlasu, který mohl nést akordy [tedy od basu], v důsledku čeho si bas vysloužil víc pozornosti než kdykoli předtím. (…) Zvláštní podoba, kterou musel bas přijmout (…) [měla také charakteristický] název: generální bas nebo basso continuo. Baroko se začíná a končí takřka přesně tehdy, jako éra generálního basu.“
[editovat] Interpreti barokní hudby /Hudební soubory
Ars rediviva, soubor založen 1951 flétnistou a muzikologem Milanem Munclingerem. Byl prvním českým komorním souborem, který se soustavně věnoval interpretaci barokní hudby a zabýval otázkami historicky poučené interpretace. Nyní jsou nejvýznamnějšími interprety barokní hudby: Musica Florea, Collegium 1704,The Czech Ensemble Baroque, Oechestra & Choir, Barocco sempre giovane a další.
Posted on 9/13/2010 at 11:21:25 PM
Violoncello, zkráceně také cello je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvintách: C, G, d, a, tedy o oktávu níže než viola.
Popis
Název nástroje je odvozen z italského slova violoncello, což znamená malá basová viola. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev ad.). Používá se také v ostatních žánrech, především v populární hudbě. Violoncello je notováno v basovém klíči, ve vyšších pasážích se používá i houslový klíč a méně často tenorový klíč. Hráč na violoncello se nazývá violoncellista, nebo také zkráceně cellista.
Stavba
* Délka trupu: 750-760 mm
* Výška lubů: 111 mm
* Délka chvějících se strun: 690 mm
* Průměr strun: 0,8 – 2 mm
* Délka smyčce: 710 – 730 mm
Cello je větší než housle a viola a menší než kontrabas. Při hraní se drží mezi koleny a o zem se opírá vysouvatelným bodcem, který je často zakončený gumovou špičkou, což zabraňuje sklouznutí nástroje. Stejně jako housle a viola je horní deska violoncella vyráběna ze smrkového dřeva, luby a spodní deska z javorového. Nejlevnější nástroje mívají obě desky vyrobené z laminátu, naopak některá moderní cella se vyrábí z plastu vyztuženého uhlíkovým vláknem.
Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvótní tón, což má za následek pro cello typický vřelý tón.
Podobně jako u houslí existují i menší varianty violoncell pro výuku dětí. Lidé menší postavy také často používají sedmiosminové cello, které je o něco menší, a tím umožňuje pohodlnější hru při nízkých polohách.
Vývoj
Violoncello je nejnižší z rodiny houslových nástrojů (čili těch, které se vyvinuly z nástroje viola da braccio). Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozené od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny; dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř. Další významní výrobci violoncell jsou Gasparo da Salo (1540–1609), Giovanni Paolo Maggini (1581–1632) a Antonio Stradivari (1644–1737).
Zvukové vlastnosti
Detail kobylky a strun
Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu. Následné charakteristiky jednotlivých strun mohou být samozřejmě subjektivní, na každého posluchače mohou působit různě.
* Struna C je nejnižší a vydává hluboký basový tón. Pro její rozezvučení musí cellista vyvinout relativně velikou sílu.
* Struna G má poněkud světlejší a měkčí tón. Velice často se používá v barokních skladbách při hraní basso continuo.
* Struna d má tón typický pro violoncello: vřelý, poněkud „nosový“, bohatý na vyšší harmonické frekvence. Je velice často využívána v sólových skladbách.
* Struna a vydává světlý, útlý zvuk a je taktéž hojně využívána v sólové hře. Při vyšších polohách zvuk violoncella nápadně připomíná violu.
Violoncello je také možno podladit a pozměnit tak rozsah nástroje, jak je tomu např. v Sonátě pro cello sólo Zoltána Kodálye, kde se struna C podladí o půtón níž (tedy na H).
Herní technika
Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na cello tímto způsobem, a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou.
Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. U violoncella se mimo to používá tzv. palcová poloha, kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.
Důležitá díla pro violoncello
Pro každého cellistu jsou nejdůležitější následující skladby: David Popper – Hochschüle, Alfredo Piatti – Capriccia, Johann Sebastian Bach – Sólové suity, Joseph Haydn – Koncert C dur a D dur a Antonín Dvořák – Koncert h moll.
Pro více titulů viz skladby pro violoncello.
Virtuosové a významní violoncellisté
Světoví
Jacqueline du Pré [1] · Mstislav Leopoldovič Rostropovič · Paul Tortelier · Boris Pergamenščikov · Pablo Casals · Domenico Gabrielli · Luigi Boccherini · Pierre Fournier · Misha Maisky [2]· Yo-Yo Ma [3] · Janos Starker · Truls Mørk · Apocalyptica
Čeští
David Popper · Jan Škrdlík [4] · Miloš Sádlo · Michaela Fukačová [5] · Josef Chuchro [6] · Daniel Veis [7] · Jiří Hošek [8] · Miroslav Petráš [9] · Vladan Kočí [10] · Jiří Bárta [11]· František Brikcius [12] · Josef Krečmer · Tomáš Jamník · Marek Štryncl . Josef Klíč [13] .
Posted on 8/16/2010 at 5:18:30 PM
Smyčcové techniky
Housle vydávají silnější zvuk, když se smyčcem hraje s větším tlakem na struny nebo rychleji. Pro barvu tónu a hlasitost je také důležitá vzdálenost smyčce od kobylky: při hraní blízko kobylky se zdůrazňují vyšší harmonické tóny a zvuk je ostřejší; naopak čím dál se hraje smyčcem od kobylky, tím je výsledný zvuk jemnější. Existuje několik smyčcových technik, přičemž následující seznam není vyčerpávající:
Zvukové ukázky
Styl Zvuk (Ogg)
Hraní prsty zvuk 67 KB
Prázdná struna zvuk 49 KB
Dvojhmaty zvuk 90 KB
Pizzicato zvuk 44 KB
Vibrato zvuk 55 KB
* détaché – toto označení znamená, že se noty mají hrát odděleně. Zastavení smyčce na struně utlumí vibrace a tím vznikne malá pomlka mezi notami. Détaché traîné znamená, že se má hrát détaché tak, aby nevnikaly žádné pomlky mezi notami.
* martelé – détaché s velmi silnými záběry smyčcem
* collé – záběr začíná při silném tlaku na smyčec
* legato – na jeden záběr smyčcem se hraje více not najednou
* staccato – opak legata, záběr smyčcem začíná a končí náhle
* spiccato – smyčcem se hraje každá nota odděleně, přičemž při každé notě smyčec mírně odskočí od struny
* sautillé – podobné spiccatu, ale smyčec vždy po struně poskočí několikrát vlastní vahou a pružností, zazní tedy velmi rychle za sebou několikrát týž tón, anebo rychlý sled tónů
* col legno – smyčcem se hraje na struny dřevěnou stranou, ne žíněmi
Pizzicato
Související informace lze nalézt také v článku pizzicato.
Pizzicato znamená, že se struny rozezvučí brnkáním prstu pravé ruky. V některých skladbách se také objevuje pizzicato levou rukou.
Dusítko, sordinka
Houslová dusítka, vlevo je tzv. hotelové
Přidáním malého kovového, gumového nebo dřevěného dusítka na kobylku způsobí, že se potlačí některé vyšší frekvence a housle mají tišší a hlavně jemnější tón. Spíše než v sólové hře se tohoto efektu využívá v orchestrálních skladbách, označení con sord. – z italského označení pro tlumítko: sordino. Existují také masivnější „hotelová“ dusítka, která slouží k co největšímu zeslabení zvuku houslí při cvičení, právě abychom svou hrou příliš nerušili ostatní hotelové hosty.
Ladění
Housle se dají ladit dvojím způsobem: kolíčky nebo dolaďovači na struníku, které umožňují pohodlné a přesné ladění. Dříve se housle ladily jen pomocí kolíčků, většina houslistů dnes používá dolaďovač alespoň na struně e, která je nejvíce napnutá a tím se i nejhůře ladí. Struna a se ladí nejdříve (v rozmezí 440 až 442 Hz), ostatní struny se ladí podle sluchu v čistých kvintách. V některých případech se mohou některé struny o tón podladit nebo přeladit (tato technika se nazývá scordatura a využívají jí některé skladby klasické i folkové hudby).
Péče o housle
Housle uložené v pouzdře
Jako všechny hudební nástroje, housle vyžadují pečlivé zacházení. Na rozdíl od většiny hudebních nástrojů se může na housle hrát i několik staletí, aniž by se zhoršila jejich tónová kvalita.
Nejdůležitější je pravidelné stírání zbytků kalafuny z laku mezi hmatníkem a kobylkou, protože po delší době kalafuna reaguje s lakem a snižuje jeho kvalitu. Kalafunu je dobré také často odstraňovat ze strun, což zlepší zvukové charakteristiky houslí. Líh je velmi dobré rozpouštědlo kalafuny, ale nesmí přijít do kontaktu s lakem.
Při ladění nebo výměně strun se postupem času může vychýlit nebo posunout kobylka, zpravidla dochází k jejímu postupnému vychylování ke hmatníku (směrem dopředu), následně se kobylka začne prohýbat a tím se velmi zkracuje její životnost a zhoršuje zvuk houslí. Doporučuje se pravidelně kontrolovat, zda zadní rovina kobylky svírá pravý úhel s vrchní deskou houslí (vlivem opracování kobylky do zužujícího se tvaru to při pohledu z boku potom vypadá, že je kobylka mírně zakloněná). Kobylka se má opírat o vrchní desku houslí přesně v místech mezi zářezy na vnitřních stranách otvorů ve tvaru písmene „F“. Na zamýšlená místa dotyku strun s kobylkou ještě před natažením strun naneseme vrstvu grafitu (stačí použít obyčejnou měkkou tužku). Struny potom déle vydrží (lépe kloužou a nedochází tak k většímu mechanickému opotřebování) a rovnání kobylky je snazší.
Pokud se často uvolňují kolíčky, pomáhá jejich namazání bílou křídou nebo lépe speciální tyčinkou k mazání kolíčků. Při častém hraní se doporučuje měnit struny každé tři měsíce. Staré a opotřebované struny (nemusí to na nich být přímo viditelné) mají velmi negativní vliv na kvalitu zvuku. Mimoto dochází k rozladění strun. Toho si povšimneme když struny vyměníme – po výměně se totiž položíme-li prst na místo na které jsme byli zvyklí ho pokládat ozve nepatrně jiný (zpravidla vyšší) tón. Praskne-li nám při hře žíně, musíme ji odstřihnout – vždy tak, aby konce stále zůstaly upevněny ve smyčci. Nikdy je nevytrháváme, jinak by došlo k nadměrnému uvolňování žíní, což je důvod pro návštěvu houslaře a nový potah smyčce. U žíní dochází k mechanickému opotřebení – povrch žíní se zahladí, což je též důvod pro nový potah. Žíně se opotřebí v závislosti na intenzitě hraní během i třeba jen dvou měsíců. Nutnost výměny poznáme tak, že položíme smyčec před nakalafunováním na struny houslí, jež držíme pod bradou mírně skloněny (ruka na hmatníku v 1. poloze je asi o 15 cm níže než při hře). Pokud nám smyčec sám sklouzává dolů po strunách, je nutné ho nechat potáhnout. Smyčec po skončení hry povolujeme, aby neochabovala pružnost dřevěné hůlky (prutu).
Houslím neprospívají prudké výkyvy teplot a vlhkosti (hrozí prasknutí desek), z tohoto důvodu se přechovávají v termoizolačních pouzdrech s měřiči vlhkosti, v případě nutnosti se použijí zvlhčovače.
Historie
Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu, fidéla a jí příbuzná lira da braccio. První housle začaly pravděpodobně vznikat v Polsku,[zdroj?] pak na počátku 16. století pronikly do Itálie. Žádné se z té doby nedochovaly, ale jejich tvar můžeme vysledovat z tehdejších kreseb. První moderní housle postavil podle všeho Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských – byl požádán o stavbu nástroje, který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Moderní housle rychle získaly oblibu mezi všemi společenskými vrstvami a rozšířily se pro celé Evropě. Nejstarší dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati, v Cremoně roku 1564. Snad nejznámější housle „Le Messie“ (známé také jako „Salabue“) vyrobil v roce 1716 Antonio Stradivari. Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmolean Museum v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století:
* italská houslařská rodina Amati: Andrea Amati (1500-1577), Antonio Amati (1540-1607), Hieronymous Amati I (1561-1630), Nicolo Amati (1596-1684), Hieronymous Amati II (1649-1740)
* italská houslařská rodina Guarneri, Andrea Guarneri (1626- 1698), Pietro Giovanni Guarneri (Pietro da Mantova) (1655-1720), Giuseppe Giovanni Battista Guarneri (známý jako filius Andreae) (1666-1739), Pietro Guarneri (Pietro da Venezia) (1695-1762) a Bartolomeo Giuseppe Guarneri (Guarnerius del Gesu) (1698-1744)
* Antonio Stradivari (1644-1737), působil v italské Cremoně
* Jakob Stainer (1617-1683), působil v tyrolském Absamu
Tvar houslí se od té doby prakticky nezměnil, udály se pouze malé změny v konstrukci (například se o něco prodloužil krk a hmatník, což umožňuje hraní vyšších tónů). Housle vyrobené význačnými houslaři v tomto období jsou stále v podstatě nepřekonané v kráse tónu a dodnes se vedou spory o tom, čím je to vlastně způsobeno. Postupem času se rozvinula sériová výroba houslí (nejprve manufakturní a posléze tovární), která jejich výrobu pronikavě zrychlila a zlevnila, na druhou stranu se takovéto housle zdaleka nemohou měřit s mistrovskými nástroji a slouží víceméně pouze pro školní účely. Manufakturní a tovární nástroje vznikaly zhruba od 20. století také na našem území, nyní je významným producentem nástrojů tohoto typu například Čína.
Použití v hudbě
Housle jsou úzce spjaty s vývojem evropské klasické hudby, většina hudebních skladatelů jim věnovala podstatnou část svého díla, někteří z byli aktivními houslisty (Bach, Haydn nebo Mozart).
Sólová hra
Nejslavnější skladby pro sólové housle (bez doprovodu) vznikaly v období baroka (např. Bachovy Sonáty a partity). V hojné míře se v těchto skladbách využívají dvojhmaty. Houslová sólová hra prodělala renesanci ve 20. století díky skladatelům jako např. Bartók, Stravinskij nebo Hindemith.
První houslové koncerty (tj. sólové housle s doprovodem orchestru) se vyvinuly z formy concerto grosso, kde koncertní mistr (sedící napravo u prvního pultu prvních houslí) často hrál vlastní hlas. První skutečné houslové koncerty složil Vivaldi a Bach. Z období klasicismu jsou významnými autory W. A. Mozart a Ludwig van Beethoven, který pokládá základy romantického houslového koncertu – přibližuje ho pojetím k symfonii. O tom svědčí i jeho délka – cca 40 minut. Nejslavnější a nejhranější houslové koncerty z období romantismu zkomponovali Bruch, Mendelssohn, Brahms, Sibelius, Čajkovskij atd. Snad nejslavnějším houslistou a zároveň skladatelem byl Niccolò Paganini, který věnoval houslím převážnou část své tvorby. Z houslistů 20. století můžeme jmenovat Fritze Kreislera, Jaschu Heifetze, Yehudiho Menuhima, Davida Fjodoroviče Oistracha, Leonida Kogana, Henryka Szerynga, Itzhaka Perlmana, Idu Haendlovou, Pinchase Zuckermanna, Hilary Hahnovou, Maxima Vengerova a další.
Orchestrální a komorní hudba
Housle jsou základem každého symfonického i komorního orchestru, běžné jsou i smyčcové orchestry. Už od doby baroka existují v orchestru dva samostatné houslové hlasy: první housle (nejčastěji 16 hráčů) a druhé housle (14 hráčů).
Housle tvoří také nedílnou součást smyčcových kvartetů a kvintetů, časté jsou také skladby pro housle, klavír a další smyčcové nástroje (tzv. klavírní trio popř. klavírní kvartet). Nejčastější kombinací smyčcových nástrojů je ale smyčcový kvartet, který sestává z dvou houslí, violy a violoncella. Pro toto obsazeni existuje literatura již od doby klasicismu.
Další styly
Housle jsou důležité pro mnoho hudebních stylů jako folková hudba, pop, tango, romská hudba či klezmer, v menší míře i rock a jazz; v současnosti dokonce i pro extrémnější styly jako např. black metal. Ve většině moderních stylů se však používají elektrické housle.
Posted on 8/15/2010 at 7:29:53 PM
Podle uvedených kriterií pak celé píšťalové řady vytvářejí rejstříky. Přitom se však v průběhu rejstříku může měnit jak mensura, tak i použitý materiál (ve spodní části dřevo, v horní cín) či stavba (ve spodní části kryté, ve střední polokryté a v horní otevřené).
Rejstříky
Hra na varhany
Každý stroj sestává z několika řad píšťal čili rejstříků (registrů), které je zpravidla možno nezávisle zapínat a vypínat. (To je vymoženost od doby renesance; v gotických varhanách zpravidla hrály všechny rejstříky najednou.)
Každý rejstřík sestává z píšťal různé konstrukce, z různého materiálu, různých rozměrů a tím i různé barvy zvuku a různé tónové výšky. Kolika a jakými rejstříky varhany disponují se nazývá disposice. Každý stroj může mít jiný počet rejstříků a rejstříky jednotlivých strojů se liší, čímž se dosahuje různé síly i charakteru zvuku při hře na různé manuály.
Výška rejstříku vypovídá o tom, v jaké výšce píšťaly znějí. Udává se podle toho, jakou délku má otevřená labiální píšťala nejnižšího tónu, který je zpravidla na klávese velké C.
Názvů rejstříků je téměř nepřeberné množství (mohou jich být stovky; většina takových až exotických názvů vznikala v romantice, kdy se varhanáři pod tlakem módy snažili napodobit všechny možné zvuky, například ptačí cvrlikání, lidský hlas – vox humana – apod.) Proto uvedeme jen několik základních:
* Otevřené píšťaly:
o Normální mensura:
+ Principál je prakticky základním rejstříkem téměř každých varhan. Nejčastěji kovový, v základní délce u hlavního stroje má 8 stop. U dalších strojů nebo u menších varhan a positivů může být jen 4stopý nebo 2stopý.
+ Oktáva: zpravidla stejné konstrukce a mensury jako principál, posazená o oktávu výš (tj. např. pro 4stopý principál bude oktáva 2stopá)
+ Superoktáva: další oktáva nad oktávou
o Široká mensura:
+ Flétna
o Úzká mensura:
+ Salicionál
+ Gamba
o Mixtura: rejstřík, složený z několika řad malých píšťal, vytváří zvukovou korunu (posiluje alikvotní tóny) nad principály.
* Kryté píšťaly:
o Kryt velký (Copula major): Zpravidla osmistopý základní rejstřík u strojů, ve kterých principál na osmistopé posici není disponován. Zpravidla (ve spodních partiích) dřevěný.
o Kryt malý (Copula minor): O oktávu výše posazený nad velkým krytem, tj. čtyřstopý.
o Bourdon: Zpravidla 16stopý, či 8stopý, zpravidla dřevěný rejstřík disponovaný na hlavním stroji středně velkých či větších varhanách.
o Subbas: 16stopý zpravidla dřevěný rejstřík, zpravidla základní rejstřík disponovaný v pedálu.
* Jazykové píšťaly (u českých varhan jsou spíše vzácností, disponují se většinou jen do větších varhan)
o Trubka (Trompeta): 8stopý rejstřík na hlavním stroji, jeho zvuk je lesklý, čistý.
o Hoboj: Disponován spíše na slabším manuálu. 8stopý.
o Bombard: Zpravidla 16stopý rejstřík v pedálu, či manuálu. Spolu s pozounem nejhlasitější rejstřík varhan.
o Pozoun: Nejčastěji 16stopý rejstřík v pedálu.
o Regál: často na posici základního rejstříků u malých portativů. U velkých varhan disponován v 32stopé až 4stopé poloze na slabších manuálech či v pedálu.
Varhany v římskokatolické katedrále Dormitio Beatae Mariae Virginis, postavené na hoře Sionu v Jeruzalémě (Izrael)
Vzdušnice
Řady píšťal jsou postaveny na vzdušnici, ze které proudí do píšťal vzduch. Každý stroj má ve varhanní skříni zpravidla jednu vzdušnici, nesoucí příslušné řady píšťal, ovšem u větších varhan můžou být píšťaly rozděleny i mezi více vzdušnic. Vzdušnice obsahuje ventily, ovládané hráčem prostřednictvím hracího stolu, ze kterého se pohyb kláves přenáší do vzdušnic pomocí traktury. Dále je zde zařízení, které umožňuje hráči zvolit, které řady píšťal budou v činnosti, tj. rejstříkovat. Existují různé způsoby řešení. Nejznámější systémy jsou:
* Zásuvková vzdušnice: Hrací ventily vpouští vzduch do tónových kancel, což jsou malé komůrky nad hracími neboli tónovými ventily – každá klávesa totiž ovláda jeden takový ventil. Z kancel pak proudí vzduch otvory do píšťal. V cestě mu ale ještě stojí zásuvky, což jsou posuvné lišty s otvory, ovládané manubrii od hracího stolu prostřednictvím rejstříkové traktury. Pokud se otvory v lištách kryjí s otvory ve vzdušnici, je rejstřík zapnut a vzduch může proudit do příslušných píšťalových řad. Tato vzdušnice byla typickou pro mechanickou trakturu v renesanční a barokní éře stavby varhan.
* Kuželková vzdušnice: Píšťaly stojí na rejstříkových kancelách, což jsou dlouhé komory, probíhající pod celými řadami píšťal. Do těchto komor se pouští vzduch přes rejstříkové ventily. Z rejtříkových kancel se pouští vzduch do jednotlivých píšťal vlastními kuželkovými ventily. Znamená to, že každá píšťala má svojí příslušnou kuželku. Tónová traktura pak musí najednou zdvihat kuželky pro všechny rejstříky daného stroje. Tyto vzdušnice našly rozšíření za romantické éry, zvláště pak ve spojení s pneumatickou trakturou.
Kromě těchto dvou nejznámějších způsobů uspořádání můžou existovat i jiné systémy a jejich různé kombinace.
Varhanní skříň
Varhanní skříň je to, co je zpravidla na každých varhanách nejvíce vidět. Varhany mohou mít více skříní, případně skříň dělenou. Každá skříň skrývá varhanní stroj, jehož hlavní částí je, jak jsme uvedli, vzdušnice, nesoucí řady píšťal. (Někdy ovšem může být jeden stroj např. symetricky rozdělen do dvou skříní anebo naopak jedna skříň může ukrývat více strojů.) Z varhanního stroje jsou zpravidla vidět pouze přední píšťaly, kterým bývá věnována zvláštní umělecká pozornost; řada těchto předních, viditelných píšťal, se nazývá prospekt.
Nebývá zvláštností, že varhanní skříň, na rozdíl od vlastních varhan, navrhuje, vyrábí či restauruje jiný řemeslník či jiná firma. Na varhanní skříni je kromě akustických a technických parametrů významná i stránka výtvarného provedení, která zpravidla koresponduje s provedením interieru kostela a s jeho architekturou. Samozřejmě by ale styl varhanní skříňě měl korespondovat i se stylem varhan.
Traktura
Princip činnosti mechanické traktury při zásuvkové vzdušnici
Rozvádí pohyby kláves a rejstříkových manubrií či klapek do jednotlivých strojů. Traktura může být:
* mechanická – pracuje zpravidla pomocí táhel (abstrakty), pák, úhelníků, hřídelí) a dalších mechanických elementů.
* pneumatická – pomocí vzduchových trubiček, které ovládají vzduchová relé
o tlakový systém – při stlačení klávesy stoupne tlak v pneumatické traktuře
o výpustný systém – při stlačení klávesy poklesne tlak v pneumatické traktuře
* elektrická – pomocí kontaktů a elektrických kabelů se přivádí el. proud do elektromagnetů, ovládajících ventily
* mechanicko-elektrická – kombinace obojího
Hrací stůl varhan, bazilika sv. Martina, Weingarten
Hrací stůl
Hrací stůl umožňuje varhaníkovi ovládat všechny varhanní stroje z jednoho místa. Zpravidla je každý varhanní stroj ovládán jedním manuálem, sestávajícím z řady kláves, neboli tastaturou, neboli klaviaturou, neboli klavírem, podobným, jaký známe např. u harmonia nebo u fortepiana; basový stroj je zpravidla ovládán pedálem, neboli pedálnicí, sestávající z řady pedálových kláves. Během hry může varhaník využívat různé manuály a tím měnit charakter zvuku. Kromě manuálů jsou na hracím stole umístěna rejstříková táhla (manubria) či klapky, která umožňují i během hry zapínat a vypínat jednotlivé rejstříky. U komplikovaných skladeb, které vyžadují časté rejstříkování, proto varhaníkovi může vypomáhat druhá osoba, tzv. registrátor. Volba vhodných rejstříků je podstatnou součástí toho, jak je ta či ona varhanní skladba interpretována. V některých případech autor varhanní skladby použití vhodných rejstříků předepíše, často ale leží volba registrace na interpretovi, který musí volit rejstříky podle toho, jaké rejstříky jsou u těch kterých varhan k dispozici.
Zdroj vzduchu
Stlačenému vzduchu, určenému k rozeznívánjí píšťal, případně i k pohonu pneumatické traktury, se ve varhanářské terminologii říká vítr.
* Měchy – tradiční zdroj větru, poháněný kalkantem
* Ventilátor – současně používaný zdroj větru, poháněný elektromotorem, s regulátorem
V obou případech se stlačený vzduch vede nejprve do zásobního měchu (hlavního měchu), který vyrovnává tlak vzduchu, a teprve potom je rozváděn vzduchovými kanály do jednotlivých vzdušnic. Při jiných tlacích na jednotlivých manuálech se používají ještě „pomocné měchy“. Používaný tlak vzduchu je různý, zpravidla od 50 mm vodního sloupce (u malých varhan) výše.
Tónový rozsah
Sedmimanuálový hrací stůl největších varhan v Atlantic City, Convention Hall
Tónový rozsah varhan, nahlížený podle rozsahu manuálu, se může zdát (ve srovnání s jinými klávesovými nástroji, např. s klavírem, cembalem nebo harmoniem) poměrně malý, neboť zpravidla obnáší čtyři až čtyři a půl oktávy: od velkého C do tříčárkovaného c, případně tříčárkovaného d, f, g, až čtyřčárkovaného c. Tento rozsah se týká rejstříku v základní poloze, kterou je 8 stop. Vzhledem k tomu, že varhany mohou obsahovat restříky od 64 stop až po 1 stopu, může být jejich celkový tónový rozsah 6–9 oktáv. Proto se říká, že varhany jsou hudebním nástrojem, který má největší tónový rozsah (nepočítáme-li elektronické zdroje zvuku). Varhanám se také říká královský nástroj, protože je to opravdu král mezi nástroji.
Nej…
Největší varhany
Sionu, nejstarší funkční varhany v N.-D.-de-Valère
* na světě: Atlantic City Convention Hall, New Jersey: 7 manuálů, 1 pedál, 1255 rejstříků, 33 112 píšťal. Největší píšťala měří přes 16 metrů, nejtěžší váží 1 tunu. Hala má 41 000 míst k sezení.[1][2][3]
* největší chrámové varhany – Passau, dóm sv. Štěpána[4]
* v České republice: Olomouc, kostel sv. Mořice: 5 manuálů, 1 pedál, 135 rejstříků a 10 400 píšťal a zvukových center.[5][6]
* v Praze: Praha 1, Staré Město, chrám sv. Jakuba staršího: 4 manuály, 1 pedál, 95 rejstříků.[7]
Nejstarší varhany
* dochované a dosud funkční: v Sionu v bazilice Notre-Dame-de-Valère: 1 manuál, 1 pedál, 8 rejstříků (postaveny koncem 14. století)[8]
Nejstarší a největší dosud fungující varhanářské firmy v českých zemích
* Rieger – Kloss, Krnov – od r. 1873
* Organa, Kutná Hora – od 19. stol. (Tuček & Melzer), nyní cca 10 zaměstnanců
Unikátní varhany v Česku
* Plaské varhany – raně barokní varhany z roku 1688 v Plaském klášteře
Gearmusicbar.cz